Když u nás v Pardubicích vypadl proud na 9 hodin: deník jednoho rodinného dne

Lednová neděle, obloha barvy starého cínu a venku takový vítr, že se i smrk u plotu klaní jako po prohraném zápase. V noci přešla přes východní Čechy vichřice a někde za rohem srazila vrchní vedení. My o tom ráno ještě nevěděli. Věděli jsme jen, že děti chtějí Krtečka a že kafe ještě nedoteklo do hrnku. Pak v 9:30 cvaklo a začal den, který si budu pamatovat dýl než většinu loňského léta.

Jak šla hodina za hodinou

9:30. Lednička ztichla, lampa v obýváku zhasla, router blikne červeně a usne. Starší syn (sedm let) se podívá od tabletu a zcela vážně řekne: „Mami, internet nejde.” Mladší (tři roky) se zeptá, jestli to opraví táta. Táta — tedy já — odpovídá tím nejdospělejším hlasem, jaký dokáže ze sebe v devět ráno bez kávy vypotit: „Hned se na to podívám.”

10:00. Telefon naštěstí má LTE, takže aspoň víme, kolik je hodin. Obejdu dům. Tma všude. Soused o tři baráky dál má fotovoltaiku, ale bez baterií — takže když padne síť, padne i jeho měnič. Stojíme tam dva chlapi v zimních botách na chodníku a tváříme se zkušeně, i když nevíme nic. V aplikaci distributora už visí hláška: „Předpokládaný čas obnovy 18:00.” Devět hodin. Devět hodin v lednu, v paneláku z devadesátých let, s plynovým kotlem, který bez elektroniky neumí pustit ani kapku.

Předem zveřejněné plánované odstávky elektřiny u distributora se vyplatí kontrolovat — projekty, které mají v plánu citlivou fázi, si tak ušetří nečekané překvapení.

11:30. Otevřu lednici jen na vteřinu, ať to dlouho neudržuje teplotu „venku”. V mrazáku týdenní nákup — kuřecí prsa, srnčí od švagra, pytel hrášku. Manželka volá tetě do vesnice, jestli by neujely děti k ní. Teta zvedá až na popáté, protože i u nich v okolí to vypadlo. Začínáme chápat, že to není „náš” výpadek, je to celý kraj.

13:00. V obýváku osmnáct stupňů a klesá. Dáváme klukům deky, mladší to bere jako dobrodružství („budeme jako Eskymáci?“), starší jako křivdu („to mi má telefon umřít?”). Polévka v hrnci stydne, sporák je elektrický. Otevírám konzervu fazolí a děti se na mě dívají jako na blázna. Manželka říká, že tohle je přesně to, kvůli čemu chtěla už dva roky plynový vařič do garáže. Mám pocit, že tenhle moment, kdy člověk stojí v kuchyni s otvírákem v ruce a zjišťuje, že nemá ani teplý čaj pro děti, je v zimě v Česku tišší pohroma než celý ten výpadek dohromady. Venku se mezitím dá do deště se sněhem.

14:30. Teplota uvnitř patnáct. Volám sousedovi, který má elektrocentrálu — vím o ní, protože ji dvakrát do roka pouští na chatě. „Hele, dneska to nepude, švagr ji má v hospodě, dělají tam zabijačku. Zítra ti ji přivezu.” Děkuji a zavěsím. Zítra je hezký výhled. Akorát ne když máš v mrazáku tisícovku za maso a v ložnici tříletého kluka, kterému se začínají červenat tváře z jiného důvodu, než že by se smál.

16:00. Manželka googluje na telefonu (s baterií už pod třiceti procenty). Po pár minutách říká: „Hele, Hujeval má pohotovost, prý to dělají i o víkendu.” Volám. Pán z půjčovny zvedá, mluví klidně, ptá se, co potřebujeme uživit, kde bydlíme, jestli máme kam centrálu postavit. Vysvětluje, že na nedělní večer už k nám nestihnou dojet — ale že na takové případy mají pronájem záložních zdrojů připravený dopředu, abychom příště nevolali, až budem ve čtrnácti stupních. Přesně tahle věta mi v hlavě uvízla.

18:00. Lednice cvakne, lampa naskočí, router se začne probouzet. Děti spustí jásot, jako kdyby vyhrál Pardubice na hokeji. Mrazák odtál o pár stupňů, ale obsah přežil. Polévka taky. Manžel — tedy zase já — si sedne k vystydlému kafi a otevře laptop. Druhý den ráno znova volám Hujeval. Domlouváme menší centrálu na pevně. Ne kvůli téhle neděli. Kvůli těm dalším.

Co si z toho dne odnášíme

• Mít kontakt na půjčovnu předem. Nehledat se v telefonu po čtyřech hodinách bez topení, kdy už máte nervy nakřivo.
• Plně nabité powerbanky pro telefony. V krabici v komoře, ne v zásuvce, kde nejsou.
• Plynová bomba s vařičem v garáži. I kvůli polévce a čaji pro děti, nejen kvůli kotli.
• U rodinného domu zvážit pevně instalovaný záložní zdroj. Elektrocentrála s automatickým přepínačem (ATS) řeší výpadek tak, že o něm skoro nevíte. V paneláku to nezařídím sám, v rodinném baráku ano.

Ten den jsme nezamrzli, nikdo neonemocněl, mraznička přežila. Ale dvanáct dnů potom jsem našel v košíku v obchoďáku starší paní, která koupila čtyři svíčky a ptala se mě, jestli si myslím, že je to dost. Říkám jí, že svíčka topit nebude. A že příště si má někomu zavolat dřív než nám u baráku klesne teplota o tři stupně. Tohle nejsou rady do brožury — tohle je leden v roce, kdy se počasí rozhoupalo a rozvodná síť ne vždycky stíhá. Mít plán je levnější než nemít plán. To jediné jsme se ten den naučili pořádně.